Kapitola 26.

O souhlasu tónů a akordů s nebesy a které tóny shodují se s jednotlivými hvězdami.

Především je nutno věděti, že ze 7 planet Saturn, Mars a Luna odpovídají více hlasu než melodii. Saturnu náležejí hlasy smutné, tlumené, vážné, pomalé tóny soustředěné. Martu hrubé, ostré, hrozící, rychlé a zlostné. Luně pak hlasy prostřední. S Jupiterem, Sluncem, Venuší a Merkurem shodují se melodie. S Jupiterem melodie vážné, dlouho trvající, napínavé, líbezné, veselé a příjemné. Se Sluncem slavnostní, čisté a lichotivé; s Venuší bujné, smyslné, měkké, nyvé a protáhlé. S Merkurem jemné, smíšené, z části vážné, ale zároveň veselé a příjemné. Co do zvláštních akordů a poměrů vztahuje se k tónům i devatero Mus. Jupiteru odpovídají oktáva a kvinta, čili diapason a diapenta. Slunci oktáva aneb diapason a disdiapasonem obsahujícím patnáct tónů. Venuši kvinta čili diapenta, Merkuru kvarta aneb diatessaron. Staří vyráběli tetrachord, jenž jim představoval čtyřku, číslo čtyř živlů. Podle tvrzení Nikomachova vynalezl prý tento nástroj Merkur. Struna basová značila zemi, struna D vodu, struna G oheň a struna A vzduch. Když později Terpandros z Lesbu vynalezl sedmistrun, řídil se počtem planet. Kdož řídili se počtem živlů, rozdělili podle nich a čtyř temperamentů i hudbu na čtyři druhy. Dorskou přiřkli vodě a povaze flegmatické, frygickou ohni a povaze cholerické, lydickou vzduchu a temperamentu sanguinickému a mixolydickou zemi a temperamentu melancholickému. Druzí, kteří přihlíželi k počtu nebeských těles a k jejich vlastnostem, přidělili dorskou tóninu Slunci, frygickou Martu, lydickou Jupiteru, mixolydíckou Saturnu, hypofrygickou Merkuru, hypolydickou Venuši, hypodorskou Luně a hypomixolydiclcou nebi stálic. Kromě melodií spojovali staří mudrci s nebem i Musy a struny, avšak nikoli podle dříve uvedeného pořadu mezi čísly a nebeskými duchy. Thalie nemá podle nich vlastní hudby, nýbrž odpovídá zemi a mlčení. Kleió odpovídá Luně, hypodorické melodii a struně G; Kalliopé Merkuru, melodii hypofrygické a struně A; Terpsichoré Venuši, hypolydické melodii a struně H; Melpomené Slunci, dorické melodii a struně G; Erató Martu, melodii frygické a struně D; Polymnia Saturnu, mixolydické melodii a struně E; Euterpé Jupiteru a melodii lydické a Urania nebi stálic, melodii hypermixolydické a struně F, jak svědčí o tom následující verše:

Harmonii nebeských těles mnozí odvozují z jejich vzdáleností. Tak vzdálenost Luny od země měří 126000 italských stadií, což by odpovídalo intervalu jednoho tónu. Vzdálenost Luny od Merkura měří asi polovinu prvé vzdálenosti, což odpovídá půltónu; další půltón tvoří vzdálenost Venuše od Merkura; tři a půlkrát tak veliká vzdálenost Venuše od Slunce tvoří kvintu, dva a půlkrát tak veliká vzdálenost Slunce od Luny tvoří kvartu; Slunce od Marta je tedy právě tak daleko, jako země od Luny, což se rovná opět celému tónu. Poloviční taková vzdálenost Jupitera od Marta rovná se jinému půltónu, rovněž tak vzdálenost Jupitera od Saturna a tohoto od nebe stálic. Rovná se tedy vzdálenost Slunce od nebe stálic kvartě dvou tónů a půltónů, vzdálenost země od hvězdného nebe oktávě šesti celých tónů. Velikolepá harmonie vyplývá však i z pohybových poměrů planet a z jejich poměru k osmému nebi. Pohybový poměr Saturna k Jupiteru je tři a půlnásobný; Jupitera k Martu jedno a půlnásobný; Marta ke Slunci, Venuši a Merkuru, jež stejnoměrně se pohybují, je dvojnásobný. Slunce, Venuše a Merkura k měsíci dvanáctinásobný, Saturn a ke hvězdnému nebi dvanáctsetnásobný, je-li pravda, co tvrdí Ptolemaios, že se totiž hvězdné nebe za sto let pošine o jeden stupeň k primum mobile. Proto je pohyb Luny rychlejší a dává jasnější tón, než jest tón hvězdného nebe, který jako nejpomalejší, dává tón nejhlubší. Primum mobile, ze všech sfér nejrychlejší vydává tón nejvyšší. Tímto vzájemným pohybovým poměrem vzniká nejlíbeznější harmonie. Proto není vhodnějšího zpěvu, není vhodnějších tónů hudebních nástrojů k podnícení vášní a k vyvolávání magických účinků nad ony, jichž základem jsou čísla, míry a poměry shodné s nebeskými. I harmonii živlů poznáme z jejich základen a úhlů, o nichž jsme dříve pojednali. Poněvadž mezi ohněm a vzduchem vzniká poměr co do jejich základen dvojnásobný, co do jejich úhlů jedno a půlnásobný a co do bočných ploch opět dvojnásobný, vzniká takto akord dvojí oktávy a kvinty. Mezi vzduchem a vodou je poměr co do základen tři a půlnásobný, čímž vzniká oktáva a kvinta; co do úhlů dvojnásobný, což opět dává oktávu. Mezi vodou a zemí jest poměr co do základen tři a třetinunásobný, což dává oktávu, kvintu a kvartu. Co do úhlů tvoří jedno a půlnásobný poměr v základnách kvintu, dvojnásobný poměr v úhlech oktávu. Mezi ohněm a vodou, vzduchem a zemí není jaksi harmonie, a to v důsledku jejich zcela si odporujících vlastností. Lze jich však zharmonisovat prostředkujícím živlem.

Kapitola 27.

O poměru, míře a harmonii lidského těla.

Člověk, nejkrásnější a nejdokonalejší dílo Boha a jeho podoba a svět v malém, má dokonalejší a souladnější stavbu těla než tvorové ostatní a utajuje v sobě všechna čísla, míry, váhy, pohyby, živly, krátce vše, co náleží k jeho dokonalosti. Všechno se v něm, nejvznešenějším díle mistrovském, zdokonaluje, zatímco u jiných těl složených tomu tak není. Zdá se, že staří, kteří kdysi počítali na prstech a čísla vyjadřovali čísly, takto dokazují, že z údů lidského těla jsou odvozena všechna čísla, míry, poměry a veškerá harmonie. Podle stavby lidského těla vyměřovali a stavěli svoje chrámy, veřejné budovy, soukromé domy, divadla, lodě, stroje, umělecká díla, součástky uměleckých děl a staveb, jako jsou například sloupy, hlavice, základy, pilíře, podstavce. Ano, sám Bůh poučil Noema, aby stavěl archu podle míry lidského těla a propůjčil také celému světovému stroji jeho souměrnost, pročež se zove vesmír velikým světem (makrokosmem) a člověk světem malým (mikrokosmem). Někteří učenci určili výšku lidského těla na šest stop, stopu po 10 stupních a stupeň po 5 minutách. Člověk měří tedy 60 stupňů čili 300 minut a právě tolik geometrických loktů měřila, podle popisu Mojžíšova, archa. A jako lidské tělo je 300 minut dlouhé, 50 minut široké a 30 minut hluboké, byla i archa 300 minut dlouhá, 50 minut široká a 30 minut hluboká nebo vysoká, takže poměr délky k šířce je šestinásobný a k výšce desetinásobný, kdežto šířka k výšce je v poměru 5:3.

V podobném vzájemném poměru jsou i jednotlivé údy lidského těla, odpovídající údům vesmíru a měrám pravzoru tak dokonale, že není lidského údu, jenž by se neshodoval s nebeským znamením, hvězdou, inteligencí, Božím jménem v samotném pravzoru Boha. Tvar lidského těla je kruhovitý. Je zřejmé, že ono spěje do kruhu, neboť z kruhu vzniklo.

Dokonale souměrné lidské tělo je však i tvaru čtvercového, neboť postaví-li se člověk zpříma a rozpaží-li ruce, tvoří čtverec, jehož střed spadá v kost stydkou. Opíšeme-li kolem tohoto těla temenem kružnici a spustíme-li ruce tak hluboko, abychom se dotýkali prsty kružnice, a postavíme-li se rozkročmo, aby vzdálenost mezi chodidly na kružnici rovnala se vzdálenosti konečků prstů na ruce od temene, rozdělíme kruh na 5 stejných dílů a sestrojíme dokonalý pětiúhelník, jakož i rovnostranný trojúhelník, spojíme-li čarami obě paty s pupkem.

Postavíme-li se rozkročmo patami dovnitř a ruce napolo rozpažíme a vzpažíme, tvoří konečky prstů na rukou i nohou rovnostranný čtyřúhelník, jehož střed jest nad pupkem.

Pozměníme-li toto postavení, aby bylo kratší o čtrnáctý díl přímého postavení, tvoří chodidla a nejspodnější část kosti stydké rovnoramenný trojúhelník. Opíšeme-li pupkem kružnici, dotkne se tato konečků prstů na rukou i nohou.

Vzpažíme-li ruce kolmo nad hlavou, aby lokty byly u temene, a přinožíme, padne střed opsaného čtverce, jehož dvě protilehlé strany se dotýkají chodidel a konečků prstů na rukou, do krajiny pupeční, kterýžto bod je zároveň středem přímky spojující temeno s koleny.

Přistupme nyní k jednotlivým poměrům měr. Objem člověka v podpaží činí polovici jeho délky, jejíž střed je v kosti stydké, odtud nahoru k prsům v krajině mezi oběma prsními bradavkami a odtud k temeni jsou dvě čtvrtiny jeho délky; stejně je tomu tak i v dolní polovině, od kosti stydké ke kolenům a od kolen k chodidlům. Vzdálenost mezi zevními hranami lopatek činí čtvrtinu délky člověka, rovněž tak vzdálenost lokte od konečku prostředního prstu, kterážto míra je podkladem loketní míry. Člověk je dlouhý čtyři takové lokte, v ramenou má jeden loket a nad boky jednu stopu. Loket dělíme totiž na šest pídí, stopu na čtyři pídě a píď na čtyři coule. Člověk je tedy dlouhý 24 pídě nebo 6 stop aneb 96 coulů. Vzdálenost kosti stydké od hrudní kosti činí šestinu, vzdálenost konce hrudní kosti od nejhořejší části čela, kde začínají růsti vlasy, sedminu délky těla; chodidlo silného, zavalitého člověka činí šestinu, štíhlého a vysokého sedminu jeho délky. Podle Varra a Gellia nemůže býti člověk vyšší sedmi stop. Průměr pásma slabinného, vzdálenost zápěstí od kloubu loketního, vzdálenost dříve jmenovaného bodu na prsou mezi oběma bradavkami od rtů a dole od pupku, vzdálenost konců klíčku na horní části prsou, paty od lýtka a lýtka od čéšky jsou stejné a činí sedminu délky lidského těla. Hlava, od dolní čelisti k temeni, vzdálenost okovce kosti loketní od kosti ramenní a u štíhlého člověka průměr boků činí osminu délky lidského těla; kruh opsaný čelem a záhlavím, jakož i šířka prsou činí pětinu délky lidského těla. Na silného, složitého člověka připadá devět, na vzrostlého deset obličejových délek neboli tváří.

Je osm tváří: délka obličeje (vzdálenost horní části těla od brady), vzdálenost hrtanu od kosti hrudní, této od pupku, tohoto od kosti stydké; vzdálenost kosti stydké od čéšek a čéšek od kotníků po dvou tvářích.

Oblouk od kosti čelní k temeni, od brady k hrtanu a od kotníku k chodidlu činí rovněž jednu tvář, a to devátou. Prsa jsou dvě tváře široká, obě ruce sedm tváří dlouhé. Nejsouměrnější tělo má 10 tváří: od temene k dolní části nosu, pak k horní části hrudníku, od hrudníku k srdeční jamce, od této k pupku, od tohoto ke kosti stydké; od kosti stydké k chodidlům je pět tváří. Takové jsou rozměry souměrného lidského těla. U takového člověka je délka od brady k horní části čela, kde začínají vlasy, jedenáctinu celé výšky. Délka od zápěstí ke konečku prostředního prstu je právě tak stejným dílem; stejně tak i vzdálenost jedné prsní bradavky od druhé a každé z nich od dolní části hrtanu, což tvoří rovnostranný trojúhelník. Vzdálenost mezi oběma ušima, měřená na dolní části těla, to vše jsou jedenáctiny celkové délky lidského těla. Šířka prsou, měřená od jedné hlavice kosti ramenní ke druhé, má dvě takové délky; objem hlavy, měřený od kořene nosního nahoru čelem až k bezvlasému záhlaví, má rovněž dvě takové míry; vzdálenost ramene od záprstí a objem hlavy, měřený středem čela, mají po třech uvedených délkách. Objem ve slabinách u silného člověka čtyři, u slabšího tři a půl této délky, čili rovná se vzdálenosti horní části prsou od kosti stydké. Objem těla v podpaží je pět zmíněných délek, čili polovina celkové délky těla. Vzdálenost temene od hrtanu rovná se dvěma třináctinám celkové výšky; vzpažíme-li ruce zpříma nad hlavou, rovná se délka rukou od temen ke konečkům prstů jednomu lokti.

Všimněme si nyní jiných poměrů na lidském těle. Vzdálenost brady od horní části prsou rovná se průřezu krku. Vzdálenost horní části prsou od pupku rovná se objemu krku; vzdálenost brady od temen rovná se šířce boků; vzdálenost obočí od špičky nosu rovná se vzdálenosti brady od krku; vzdálenost chřípí od brady rovná se délce krku až k nejspodnější části hltanu. Stejně velikými jsou vzdálenost vnitřního koutku očního od obočí, velikost výstupu špičky nosu z obličejové základny a vzdálenost spodní části přepážky nosní od okraje horního rtu.

Vzdálenost konečku ukazováčku od kloubku spodinového a tohoto od pravé strany zápěstí rovná se vzdálenosti konečku prstu prostředního od kloubku spodinového a tohoto od restrikty. Spodinový článek ukazováčku rovná se výšce čela a ostatní dva, až ke konečku prstu, délce nosu, měřené od obočí ke špičce nosu. Prvý a větší článek prostředního prstu rovná se vzdálenosti nosu od špičky brady, druhý článek je tak veliký, jako vzdálenost špičky brady od okraje dolního rtu a třetí článek rovná se vzdálenosti dolní části nosu od úst. Ruka je dlouhá jako obličej. Délka většího článku palce rovná se délce mezirtí nebo vzdálenosti špičky brady od okraje dolního rtu. Menší článek pak vzdálenosti okraje dolního rtu od chřípí. Délka nehtů rovná se poloviční délce nehtového článku. Vzdálenost obočí od vnějšího koutku očního rovná se vzdálenosti tohoto od přední části ucha. Výška čela, délka nosu a šířka úst nad horním rtem jsou si rovny, rovněž tak šířka dlaně a chodidla. Vzdálenost paty od nártu rovná se vzdálenosti nártu od nehtu palcového. Vzdálenosti horní části čela od kořene nosního, tohoto od dolní základny nosní a této od špičky brady jsou si rovny. Spojené obočí rovná se obvodu dutiny oční a polokruhový obvod ušních boltců rovná se otevřeným ústům. Šířka nosu rovná se délce oka, takže prostora mezi oběma zevními koutky očními ze dvou částí je vyplněna očima, z jedné střední části nosem. Pupek je ve středu přímky spojující temeno s koleny; mezi horní částí prsou a chřípěmi je hrdlo uprostřed; mezi temenem a špičkou brady jsou uprostřed oči; mezi očima a bradou uprostřed nalézá se dolní základna nosu; mezi touto a bradou je uprostřed okraj dolního rtu; vzdálenost horního rtu od nosu rovná se třetině zmíněné vzdálenosti.

Všechny tyto míry souvisí navzájem rozmanitými poměry a harmonickými shodami; např. objem palce má se k objemu ruky v zápěstí nad tepnou jako 1:½ nebo 2:5, k objemu ramene u kloubu ramenního jako 1:3. Poměr objemu holeně k objemu ramene rovná se poměru 1½:1 nebo 3:2; týž poměr je mezi krkem a holení. Poměr objemu stehna k objemu ramene rovná se poměru 3:1. Poměr celého těla ke trupu lze vyjádřiti poměrem 1⅛:1; trupu nebo prsou k nohám, až k chodidlům, poměrem 3:4; poměr vzdálenosti krku od pupku k vzdálenosti beder nebo břicha od konce trupu je roven poměru 2:1. Objem v pasu, srovnán s objemem stehna, rovná se poměru 3:2. Průřez hlavy má se k průřezu krku jako 3:1; týž poměr je mezi průřezem hlavy a kolena. Šířka čela mezi předními spánky má se k jeho výšce jako 4:1. Takové jsou rozmanité velikosti údů lidského těla co do délky, šířky, výšky a objemu, v čemž se shodují jednak mezi sebou, jednak s nebem. Z růzností těchto měrových poměrů vyplývá i různá harmonie. Dvojnásobný poměr představuje nám totiž třínásobnou oktávu; čtyřnásobný poměr představuje nám oktávu dvojnásobnou a kvintu. V podobných poměrech jsou i živly, vlastnosti, temperamenty a šťávy v určitých poměrech, neboť u zdravého a silného člověka mají šťávy a temperamenty své vlastní váhové poměry, totiž krev 8, flegma 4, žluč 2, černá žluč 1, takže v nepřerušeném řádu poměr mezi nimi je dvojnásobný, mezi první a třetí a druhou a čtvrtou čtyřnásobný, mezi první a posledním však osminásobný.

Diskorides tvrdí, že lidské srdce váží v prvém roce života 2 drachmy, v druhém 4, ve třetím 6, takže v padesátém roce váží 100 drachem; pak váhy opět stejnou měrou ubývá, až při zmizení tohoto vnitřního ústrojí život hyne. Omezuje tedy nejvyšší lidské stáří na sto let. Téhož názoru byli, podle Plinia, také Egypťané. Avšak i pohyby lidských údů mají vztah k pohybům nebeských těles. Tak v každém člověku pohyb srdce odpovídá pohybu Slunce a vysílajíc cévami výrony krve do celého těla udává přesně rok, měsíce, dny, hodiny a vteřiny. Dále objevili anatomové v člověku určitý nerv, jenž, je-li napjat, uvádí jednotlivé údy v pohyb právě tak, jako se jinak pohybují samy sebou. Aristoteles se domnívá, že podobným napětím Bůh pohybuje součástmi světa. Na krku jsou dvě žíly, jež se v hrdle rozdělují a vystupují k hlavě. Jsou-li tyto žíly silně z vnějšku stlačeny, pak padají lidé beze smyslů k zemi a zůstávají v tomto stavu tak dlouho, dokud tlak trvá. Tímto způsobem věčný Mistr utvořil toto vše, dříve než vykázal duchu tělo za jeho sídlo, aby tělo bylo hodno jeho přijetí. Nejušlechtilejšímu duchu přiřkne též nejdokonalejší tělo, které si pak duch, jsa si vědom svého božského původu, zařídí a vyzdobí podle svého. Vycházejíce z tohoto názoru, volili si, podle Aristotela, Aethiopové své krále nikoliv z mužů nejmocnějších a nejbohatších, nýbrž z nejkrásnějších a nejsličnějších. Domnívali se, že podle ušlechtilé postavy lze souditi také na vznešené dary duchovní. V souhlase s tímto názorem velmi mnozí staří i novější filosofové tvrdili, snažíce se vybádati tajemství příčin skrytých ve vznešenosti přírody, že každá vada lidského těla, jakož i jeho nepoměr, může vzniknouti jen jako následek vady nebo nepravidelnosti duše, neboť považovali za jistotu, že obě složky vzrůstají, trvají a se utvářejí vzájemným působením.

Kapitola 28.

Složení a soulad lidské duše.

Tak jako existuje tělesný soulad podle náležitých měr jednotlivých údů, existuje i soulad duše v náležité míře a poměru duševních vlastností a poměrů, jež jsou baživější, vzrušivější a rozumnější povahy. Poměry jejich jsou tyto: rozum k žádostivosti má poměr oktávy, k vzrušivosti poměr kvarty; žádostivost k vzrušivosti jest v poměru kvinty. Spojí-li se v člověku s dokonalým tělem také dokonale utvářená duše, pak jest to nejvyšší dar. Takovýto soulad duše a těla jest neobyčejně vzácný, přesto však jej nalézáme většinou u mudrců. Kdo chce dosíci duševní harmonie, musí používati prostředků pronikajících lidskou přirozeností, totiž nebeských těles a sfér. Víme-li, jak síly odpovídají jednotlivým planetám, určíme si snadno jejich vzájemný souladný poměr. Tak Mars ovládá vzrůst a zánik, Merkur mohutnost fantasie a rozumu, Venuše žádostivost, Jupiter přirozenost, Saturn citlivost. Vůle jakési “primum mobile”, první pohyblivé a libovolná stupnice všech mohutností, ve spojení s vyšším rozumem směřuje vždy k dobrému. Rozum jí ukazuje cestu, jako světlo ozařuje oko; nepohybuje jí však sám, nýbrž vůle sama zůstává vládcem svého konání a nazývá se tedy svobodná vůle. Ačkoliv tedy vždy směřuje k dobru jako k jedinému náležitému cíli, přece jen volí někdy omylem aneb vedena slepým zvířecím pudem zlo, které považuje za dobro. Svobodnou vůli lze tedy definovati jako mohutnost rozumné vůle, která za pomoci milosti volí dobro, bez milosti však zlo. Milost sama, theology nazývaná božskou láskou aneb výronem lásky, je tedy prvním pohybovatelem vůle a bez ní každá harmonie stává se nesouladem. Duše odpovídá svými smysly také zemi, a to obrazotvorností vodě, rozumem vzduchu, rozmyslem nebi, a souhlasí s nimi podle toho, jaké místo zaujímají v lidském těle. Staří filosofové, dobře ovládající harmonické vztahy duše s tělem, používali velmi vhodně podle rozmanitosti komplexů a temperamentů jednotlivých lidí, hudebních tónů a zpěvů k udržení a získání zdraví, jakož i k tomu, aby naklonili mysle k mravnosti a učinili je schopnými přijmouti nebeské harmonie. Nic není také účinnějšího k zahnání zlých duchů než hudební harmonie. Tito duchové, jsouce vyvrženi z oné nebeské harmonie, nesnesou již souladných akordů a prchají před nimi jako před nepřítelem. Tak zahnal David zlého ducha, jenž uvedl Saula v zuřivost. Z téhož důvodu staří proroci a církevní Otcové, znajíce tato tajemství harmonií, zavedli při bohoslužbě zpěv a hudbu.

Kapitola 29.

Při každém magickém díle je nutno pozorovati hvězdy.

Každá přirozená věc působí daleko podivuhodněji, když mimo své fysické vlastnosti je posílena ještě vlivem hvězd, jejž můžeme získati, když nebeská síla nalézá se ve své nejvyšší mohutnosti v poměru k věci, kterou zamýšlíme, aby tak bylo spojeno k oplodnění dolení s hořením, jako ženské s mužským. Při každém díle musíme tedy pozorovati souhvězdí a planety v jejich znameních a stupních a poměr všech těchto prvků k délce a šířce klimatu, neboť dle nich se mění vlastnosti úhlů, které paprsky nebeských těles vtiskují do tvaru věcí a dle nichž vtékají do nich nebeské síly. Chceme-li tedy prováděti něco, co odpovídá některé planetě, musíme vyvoliti čas, kdy planeta jest ve své hodnotě šťastná a mocná, její den, hodinu a znamení, ve kterém vládne. Avšak nejen to, i Luna musí býti přízniva dílu, neboť bez její pomoci není zdaru. Má-li dílo více vládců, pak musíme je všechny pozorovati, zda jsou mocní a ozařují-li se navzájem příznivě. Není-li takových aspektů, pak musíme přinejmenším přihlížeti k jejich úhlům. Je důležité, ozařuje-li oba vládce Luna, aneb aspoň je spojena s jedním a druhou ozařuje, aneb přechází-li od konjunkce nebo aspektu k jednomu ke konjunkci nebo k aspektu ke druhému. Dle mého mínění jest třeba také Merkura bedlivě pozorovati, neboť jest poslem mezi vyššími a nižšími božstvy. Přidruží-li se k dobrému, pak rozmnožuje jeho blahodárnost, a obráceně zmnožuje jeho vliv zlo. Nešťastnými nazýváme znamení nebo planetu při aspektu Saturna nebo Marta, zvlá,ště běží-li o oposici nebo kvadraturu, jež jsou aspekty neblahými; konjunkce, stejně jako sextil a trigon, jsou příznivé aspekty. Nejsilnější je konjunkce; avšak i trigon jest při některých planetách hodnocen stejně jako konjunkce. Konjunkce se Sluncem obávají se všechny planety, avšak sextil a trigon k němu milují.

Kapitola 30.

Kdy mají planety nejsilnější vliv.

Planety jsou mocné, panují-li v jednom domě, v povýšení, v triplicitě, v hranici, ve tváři nebo mimo spálení v nebeském znamení; to jest nacházejí-li se v rozích, zvláště na ascedentu nebo desátém domě, nebo v následujících domech, aneb v jejich přízni. Naproti tomu musíme dáti pozor, aby nebyly v hranicích neb pod vládou Saturna nebo Marta, aneb v temných stupních a v prázdnu. Dále třeba přihlížeti k tomu, aby rohy ascendentu desátého a sedmého domu byly šťastné, stejně jako vládce ascendentu, místo Slunce a Luny, bodu štěstí a jeho vládce, vládce předchozí konjunkce nebo prevence. Špatné planety mají jako zlovolné klesati, ovšem nejsou-li vládci díla nebo nemohou-li býti v práci užitečné svým způsobem, aneb nevládnou-li tvým zrozením; pak nelze zavrhnouti jejich pomoc. Luna je mocná, je-li ve svém domě, v povýšení, ve své triplicitě, ve své tváři, nachází-li se ve stupni zamyšlenému dílu odpovídajícímu, vstoupí-li do stanice díků přiměřeně, není-li spálena, ve svém běhu zpomalena, zatměna aneb spálena Sluncem, avšak nachází-li se přesto s ním ve spojení. Nesmí také sestoupiti do jižních šířek, vystupuje-li ze spálení. Také nesmí býti ke Slunci v oposici, ani v ubývání, ani nesmí býti zasažena Martem nebo Saturnem. Nebudu se o věci příliš rozepisovati, neboť toto a jiné věci nutné jsou dostatečně popsány v astrologických spisech.