Projekce je bezděčný duševní proces, jehož výsledkem je to, že obsahy našeho vlastního nevědomí nacházíme u druhých.
Máme sklon domnívat se, že svět je takový, jaký ho vidíme, a stejně tak naivně předpokládáme, že lidé jsou takoví, jaké si je představujeme ... Všechny obsahy našeho nevědomí jsou konstantně projikovány do našeho okolí, a teprve když prohlédneme určité vlastnosti našeho objektu jako projekce, jako imaga, podaří se nám je rozlišit od jeho skutečných vlastností ... Cum grano salis (s jistým omezením) vidí člověk vlastní chyby, které u sebe neuznává, vždy u protivníka. Vynikající příklady najdete ve všech osobních polemikách. Člověk, jenž nemá neobvyklou míru sebeuvědomění, se nad své projekce nepovznese, ale většinou se jim poddá, neboť existence těchto projekcí je předpokladem přirozeného duchovního stavu. Projekce nevědomých obsahů je něco přirozeného a daného.307 Projekce znamená přesunutí subjektivního obsahu na objekt. Je to proces protikladný introjekci. V souladu s tím jde o proces disimilace, při němž se subjektivní obsahy odcizují subjektu a jsou tak říkajíc vtěleny do objektu. Subjekt se zbavuje nepřijatelných, bolestivých obsahů tím, že je projikuje.308
Projekce není vědomým procesem.
Všechny aktivované obsahy nevědomí mají tendenci objevovat se v projekci. Je to dokonce pravidlo, že nevědomý obsah, jenž je konstelován, projeví se nejdříve jako projekce.309 Často se stává, že objekt nabízí projekci příležitost, nebo ji dokonce vyvolá. Jde o případ, že si samotný objekt své vlastnosti není vědom; tím ji promítne na nevědomí jiného člověka. Všechny projekce vyvolávají protiprojekce tam, kde si objekt neuvědomuje vlastnost projikovanou subjektem.310
Prostřednictvím projekcí můžeme vytvořit dokonce celou řadu imaginárních vztahů; vztahy, na nichž se podílí naše projekce, mívají ovšem často jen velmi málo či dokonce téměř nic společného s realitou skutečného světa.
Výsledkem projekce je izolace subjektu vůči okolnímu světu, neboť místo skutečného vztahu k okolí existuje jen vztah iluzorní. Projekce proměňují svět kolem ve vlastní, ale neznámou podobu. Vedou proto nakonec k autoerotickému nebo autistickému stavu, ve kterém dotyčný sní svět, jehož skutečnost však zůstává nedosažitelná.311
Projekce ale může být i přínosná. Může napomáhat vzniku interpersonálních vztahů v běžném denním životě. V situaci, kdy jsme nejdříve předpokládali, že někdo druhý je nositelem určité kvality nebo charakteristiky, a pak nás osobní zkušenost poučila o opaku, si můžeme uvědomit, že jsme chybný předpoklad učinili na základě projekce a můžeme se tak dovědět něco o nás samých.
Dokud může ... libido používat [projekce] jako příjemné a užitečné mosty ke světu, ulehčují tyto projekce pozitivním způsobem život. Jakmile však hodlá libido nastoupit jinou cestu a vydá se po původních projektivních mostech zpět, působí tyto projekce jako největší myslitelné překážky, které účinně brání jakémukoli skutečnému odpoutání od původního objektu.312
To, že bychom se měli pokusit o stažení projekcí, je obecně signalizováno poruchami vztahů doprovázenými výrazným afektem. Jung se domníval, že každý nesoulad mezi tím, co si představujeme, že pravda je, a mezi skutečnou realitou, před niž jsme postaveni, neznamená hned, že jde o projekce, na jejichž odstranění musíme pracovat.
Projekcí ... bychom měli nazývat jen takový stav, kdy se objevila potřeba rozrušit již vzniklou identitu s objektem; k tomu dochází obvykle tehdy, když se taková identita stává rušivým faktorem, tj. když je nepřítomnost projikovaného obsahu na překážku adaptaci. Tehdy je jeho stažení do subjektu žádoucí...313
Jung rozlišoval mezi pasivní a aktivní projekcí. Pasivní projekce je zcela samovolná, nezáměrná, jako například když se zamilujeme. Čím méně toho o druhé osobě víme, tím snadněji dochází k pasivnímu projikováni nevědomých aspektů nás samotných do druhého.
Aktivní projekce je známější jako empatie, schopnost vcítit se do druhého. Nadměrná empatie, kdy již ztrácíme svá vlastní hlediska, se stává identifikací.
Projekce osobního stínu dopadají obecně na osoby téhož pohlaví. Projekce stínu na kolektivní úrovni vede k vzájemnému osočování mezi politickými stranami, k hledání obětních beránků a k válce. Speciální případy projekcí, projekce vznikající v rámci terapeutického vztahu, jsou označovány jako přenos a protipřenos, a sice podle toho, zda projikuje analyzand (viz přenos), nebo analytik (viz protipřenos).
Projekce kontrasexuálních komplexů – animy a anima – může být na jedné straně častou příčinou nevraživosti mezi muži a ženami, ale na straně druhé i žádoucím zdrojem vitality.
Když se potkají animus a anima, vytasí animus meč své moci a anima vystříkne jed svého klamu a svodu. Výsledek však nemusí být vždy negativní, neboť je zde právě tak velká pravděpodobnost, že se ti dva do sebe zamilují (zvláštní případ lásky na první pohled!).314
Pod pojmem projekce chápeme většinou obranný mechanismus, při kterém jsou osobní psychické aspekty přemísťovány do osob, skupin, věcí, situací a v nich jsou pak viděny. Často se přitom jedná o nepříjemné, nepřijatelné nebo hrozivé vlastnosti, způsoby chování, pudové impulzy nebo pocity, o stínové stránky vlastní osoby, které jsou pak zvlášť zřetelně vnímány u jiných osob nebo se jim přisuzují a v nich jsou odmítány a přemáhány. Tím se stabilizuje vlastní sebeobraz. Někdy jsou projikovány i pozitivní vlastnosti, zvláště tehdy, jestliže dotyčný trpí výraznou problematikou v oblasti vlastní hodnoty. Čím méně se projekce zakládá na skutečně vnímaných vlastnostech druhých osob, tím více se blíží bludu, přičemž se ztrácí vztah k realitě (viz testování reality). Příklad: Velmi věřící a sexuálně zdrženlivě žijící člověk, který u sebe nesmí kvůli jejich konfliktnosti vnímat sexuální přání, vidí druhé sexuálně atraktivní a aktivní lidi jako „pudová, nebezpečná zvířata“.
V analytické psychologii hraje projekce důležitou roli ještě z jiného hlediska, totiž jako výraz primární nevědomosti, archaické identity (viz archaický světový názor, participation mystique) subjektu a objektu, při které se prostě předpokládá, že svět je takový, jak jej člověk prožívá. „Stejně jako má člověk sklon předpokládat, že svět je takový, jak jej vidíme, předpokládá také naivně, že lidé jsou takoví, jak si je představujeme. Bohužel v posledním zmíněném případě neexistuje dosud žádná fyzika, která by nesrovnalost mezi vnímáním a skutečností prokazovala. Ačkoli možnost hrubého omylu je mnohonásobně větší než při smyslovém snímání, projikujeme přesto bez ostychu a naivně naši vlastní psychologii do svých bližních. Každý si tak vytváří řadu více nebo méně imaginárních vztahů, které podstatně spočívají na takových projekcích.“ (Jung, GW 8, § 507)
Protože nemůžeme přezkoumat všechny své počitky a vjemy ohledně jejich adekvátnosti, je to relativně normální a všední stav. Navíc všechny nevědomé obsahy, než je možné je integrovat, se nejprve objevují v projikované formě. Cestou projekce a vhledu do projekce se tak dají zakoušet obsahy, které předtím nebyly nikdy vědomé. Zvláště významné jsou v analytické psychologii v tomto ohledu především aspekty stínu, animy, anima a bytostného Já, jejichž projekce mají být v individuačním procesu co nejvíce staženy a integrovány. Ke stažení svých projekcí je však člověk zpravidla připraven teprve tehdy, když vedou k rušivému nepřizpůsobení (viz neuróza).
„Pak pro subjekt nastává úloha převzít na vlastní účet všechno sprosťáctví, případně ďábelskost, které člověk bezostyšně přiřkl druhému a které jej zatím po celý život pobuřovaly. Tím iritujícím je na této proceduře jednak přesvědčení, že pokud by tak jednali všichni lidé, byl by život podstatně snesitelnější, jednak pocit prudkého odporu proti uplatňování tohoto principu u sebe samého – a sice vážně. Kdyby to druhý dělal – nemohli bychom si nic lepšího přát; ale když to máme dělat sami, shledáváme to nesnesitelným.“ (Jung, GW 8, § 517) Neboť „bychom neměli už nikoho, koho bychom mohli obviňovat, nikoho, koho bychom mohli činit zodpovědným, koho bychom mohli poučovat, napravovat a trestat! U všech věcí bychom měli mnohem spíše začínat u sebe, nároky, které klademe na druhé, bychom měli jedině a pouze klást na sebe.“ (Jung, GW 8, § 524)
Jung rozlišuje ještě pasivní a aktivní projekci: „První forma je obvyklou formou všech patologických a mnoha normálních projekcí, které nepramení ze záměru, ale jsou čistě automatickým dějem. Druhá forma se objevuje jako podstatná součást aktu vcítění.“ (Jung, GW 6, § 871)
Pojem imago pomáhá odlišit objektivní realitu dané osoby nebo věci od subjektivního vnímání jejího významu.
V praktické psychologii bychom měli rigorózně rozlišovat mezi obrazem neboli imagem člověka a jeho skutečnou existencí. Protože původ imaga je výlučně subjektivní, imago je často více obrazem subjektivních funkčních komplexů než objektu samého. Při analytické léčbě produktů nevědomí je nezbytné, aby imago nebylo pokládáno za totožné s objektem; je nutno pohlížet na ně jako na obraz subjektivního vztahu k objektu.127
Imago vzniká jako důsledek osobní zkušenosti, zážitku, v kombinaci s archetypickým obrazem kolektivního nevědomí. Jako všechno nevědomé se projevuje v projekcích.
Čím je pole vědomí u člověka omezenější, tím více se psychické obsahy (imagines, obrazy) objevují jakoby mimo, buď jako duchové, nebo jako magické potence, které jsou projikovány na živé bytosti (kouzelníky, čarodějnice).128
Pojem imago hraje v tradici psychoanalýzy velkou roli a zvláště velký význam má v souvislosti s teorií objektních vztahů. Termín však původně pochází od Junga, který jej v Proměnách a symbolech libida (Wandlungen und Symbole der Libido, srov. Jung, GW 5) používá pro označení nevědomého a pomalu vznikajícího vnitřního obrazu, který si subjekt v průběhu času tvoří o určitém objektu. Nejde přitom o reálné obrazy, ale o směs reality a fantazie a o obrazy, které předznamenávají horizont představ, pod kterým člověk vnímá druhé a přistupuje k nim. Pojem tedy má úzkou příbuznost s pojmem komplexu. V případě imag jde o komplexy představ, vztažených sice ke konkrétním objektům, ale zároveň vnitřně autonomních. Pojem je prohlouben vazbou s archetypovou vrstvou nevědomí. Tím vnitřní obrazy získávají kolektivní vazbu a z této roviny jsou také energeticky vyživovány. Právě tak se dá zjistit blízkost s později zavedenou subjektovou rovinou. Dalo by se říct, že imaga jsou přechodovou sférou k subjektové rovině, tím že jsou vztažena k vnější realitě, a zároveň je určuje i realita vnitřní. Jung tento pojem zvolil také proto, aby vyzdvihl dynamickou samostatnost a autonomii vnitřních představ a komplexů. Tento pojem proto označuje to, co skutečně působí v lidské psýché: vnitřní obraz, a nikoli třeba objekty potkávané zvenku (viz skutečnost, psychická). Tato představa má dalekosáhlý význam pro posuzování způsobu fungování duše: odvratem od reálných objektů a příklonem k vnitřním obrazům získává tvořící a kreativní duše význam až k archetypovému prostoru. To působí zvláště v symbolice a imaginativních metodách. Člověk se tak z reagující bytosti stává agujícím médiem.