PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ

    Když v roce 1922 napsal Fulcanelli Tajemství katedrál, neobdržel ještě Dar Boží, ale byl tak blízko nejvyššímu osvícení, že považoval za nezbytné setrvat v anonymitě, kterou ostatní vždy zachovávali, z vrozené inklinace k ní, ne proto, že by si dělal starosti se zachováním pravidla mlčenlivosti. Musíme navíc poznamenal, že tento muž z jiné doby, se svým nechtěně zvláštním zjevem, starosvětským vystupováním a nezvyklými zájmy přitahoval pozornost povalečů, zvědavců i pošetilců; ale tímto vším vzbudil méně pozornosti než o něco později, když dokonale zahladil svou někdejší osobnost. Právě v době, kdy dokončil první část svých spisů, rozhodl se Mistr zásadně a neodvolatelně skrýt do .slinil svou skutečnou totožnost a svou, společenskou etiketu takto vyměnil za pseudonym vyžadovaný tradicí, a od té doby všeobecně známý. Toto slavné jméno se tak pevně vštípilo do paměti i nejvzdálenějších generací, že je naprosto nemožné je někdy nahradit, byť i sebeskvělejším či sebevznešeiičjším příjmením.
    Není třeba nikoho přesvědčovat, že otec díla tak vysokých kvalit by se jej vzdal ve chvíli, kdy spatřilo světlo světa, kdyby k tomu neměl pádné, ne-li naléhavé, a zrale uvážené důvody. K tomuto odřeknutí ho vedly pohnutky jiné úrovně, kterým se můžeme pouze obdivovat, protože autoři, i ti nejlepší a nejušlechtilejší, bývají přístupní gloriole vytištěného díla. Měli bychom dodat, že případ Fulcanelli je v království literatury naší doby naprosto ojedinělý, protože vychází z nekonečně svrchovaného mravního řádu, podle něhož nový Adept uvádí v soulad svůj osud s osudy těch několika málo předchůdců, kteří se tak jako on postupně objevovali v určených dobách, vytyčujíce jako majáky spásy a milosti tuto nesmírnou cestu. A tak jako většina dávných Adeptů, odhazujících do kopřiv příkopů opotřebovanou slupku starého člověka, Fulcanelli nezanechal na cestě nic než zvukomalebnou stopu svého přeludu, jehož hrdá navštívenka dostatečně svědčí o jeho aristokratičnosti.

*

    Ten, kdo zná alchymistické knihy minulosti, si připomene základní aforismus, že ústní poučení, která uděluje mistr svému žáku, jsou nad jiná cenná. Fulcanelli přijal zasvěcení stejným způsobem, a právě tak jsme byli od něj zasvěceni i my, přestože musíme prohlásit, že to byl již Cyliani, kdo nám otevřel bránu labyrintu během onoho týdne roku 1915, kdy byla znovu vydána jeho knížka.
    V našem Úvodu k Dvanácti klíčům filosofie jsme úmyslně opakovali, že to byl Basilius Valentinus, kdo zasvětil našeho Mistra, a to také proto, že nám to poskytlo příležitost změnit přívlastek, to jest - z důvodu přesnosti - namísto numerálního přídavného jména první užít přídavného jména pravý, jež jsme užili dříve v naší předmluvě k Příbytkům filosofů. Tehdy jsme však ještě neznali jímavý dopis, který ocitujeme níže a který za svou úchvatnou krásu vděčí nadšenému vzletu a horoucímu výrazu, osvěcujícímu náhle pisatele, kterého neznáme, protože jeho podpis byl vyškrábán, stejně tak jako scházela adresa příjemce na obálce. Tímto byl nepochybně Mistr Fulcanelliho, který nechal odhalující dopis mezi svými vlastními písemnostmi; list byl po dlouhá léta uložen v náprsní tašce, která ho však neuchránila před jemným mastným prachem z obrovské a stále hořící pece, a proto v místě, kde je přeložen, jsou dvě černohnědé čáry. Autor Tajemství katedrál nosil po léta jako talisman písemný důkaz triumfu svého pravého zasvětitele a nám už nic nebrání, abychom ho dnes zveřejnili. Činíme tak zejména proto, že nám dává působivou a správnou představu vznešené úrovně, na níž se odehrává Veliké Dílo. Nemyslíme, že by délka tohoto zvláštního dopisu mohla někomu vadit a jistě by bylo škoda, zkrátit jej byť o jediné slovo.


               Můj milý příteli,

    tentokrát se Vám vskutku dostalo Daru Božího; to je velká Milost a poprvé chápu, jak vzácná je to přízeň. Pozoruji vskutku, že arkánum, díky neuchopitelné hloubce jeho prostoty, nemůže být nalezeno silou samotného rozumu, byť byl jakkoli bystrý a zkušený. Konečně vládnete Pokladem Pokladů. Vzdejme tedy dík Božskému Světlu, že Vás učinilo svým účastníkem. Mimoto jste si toho jistě bohatě zasloužil i svou neochvějnou vírou v Pravdu, stálostí svého úsilí, vytrvalostí v oběti a také, což nelze pominout... Vašimi dobrými skutky.
    Když mi moje žena přinesla tu dobrou zprávu, byl jsem jako omráčen překvapením a radostí a byl jsem tak šťasten, že jsem se sotva ovládal. Až jsem si musel říci: doufejme, že tuto opojnou chvilku nebudeme muset zaplatit nějakým hrozným zítřkem. Přestože jsem byl s věcí seznámen jen stručně, věřím, že jsem porozuměl a mou jistotu potvrzuje to, že oheň vyhasne, až když je Dílo završeno, a že celá zabarvující hmota impregnuje sklo, které od dekantace k dekantaci (zcezení) zůstane dokonale saturováno a rozzáří se jako slunce.
    Byl jste tak velkomyslný, že jste se s námi podělil o tuto vysokou a skrytou znalost, která Vám plným právem přináleží, a která je Vám zcela vlastní. To umíme ocenit víc než kdo jiný a jsme Vám za to, jako nikdo druhý, neskonale vděčni. Víte, že nejkrásnější výrazy a nejvýmluvnější ujišťování nemají takovou cenu, jako dojemná prostota jediné věty: jste hodný. Pro tuto dokonalou ctnost Vás Bůh korunoval diadémem pravého kralování. On ví, že budete užívat šlechetně tohoto žezla a neocenitelného údělu, který sebou nese. Známe Vás již dlouho jako modrý plášť Vašich přátel ve zkoušce. A tento milosrdný plášť se náhle nesmírně rozšířil, protože teď Vaše ušlechtilá ramena pokrývá všechen nebeský azur i s jeho velkým Sluncem. Kéž užíváte dlouho tohoto vznešeného a vzácného štěstí k radosti a útěše svých přátel stejně jako nepřátel, protože neštěstí smazává rozdíly a Vy máte od nynějška k dispozici onu magickou hůlku, která dokáže všechny zázraky.
    Moje žena měla, díky své nevysvětlitelné intuici sensibilních bytostí, zcela zvláštní sen. Viděla muže, zahaleného v barvách duhy, stoupat ke Slunci. Nemuseli jsme čekat dlouho na vysvětlení. Jaký to zázrak! Jaká nádherná a triumfální odpověď na můj dopis, tak přeplněný dialektikou a - teoreticky - výstižný, a přece tak vzdálený Pravdě a Skutečnosti! Ach. Skoro lze říci, že ten, kdo pozdravil jitřní hvězdu, navždy ztratil zrak i rozum, protože oslněn jejím klamným svitem, je svržen do propasti... Ledaže, jako ve Vašem případě, zasáhne veliký osudový náraz a nečekaně ho ze samého okraje srázu strhne zpět.
    Nemohu se dočkat, až Vás opět uvidím, můj starý příteli, až Vás budu slyšet vyprávět o posledních hodinách úzkostí a triumfu. Buďte však ujištěn, že má slova nikdy nebudou moci vyjádřit tu velikou radost, kterou zakoušíme a všechnu tu vděčnost, kterou chováme hluboko ve svých srdcích. Alelujá!

               Objímá Vás a mnoho štěstí Vám přeje

Váš starý...    

    Ten, kdo ví, jak vykonat Dílo pouze za pomoci jedině Merkura, nalezl to nejdokonalejší. Totiž, přijme Světlo a zakončí Magisterium.

*

    Jedna pasáž mohla zmást, zarazit či překvapit pozorného čtenáře, obeznámeného již se základními myšlenkami hermetismu. A to tehdy, když moudrý a důvěrný pisatel zvolá: ach, skoro lze říci, že ten, kdo pozdravil jitřní hvězdu, navždy ztratil zrak a rozum, protože oslněn jejím klamným svitem, je svržen do propasti. Není snad tato věta ve zjevném rozporu s tím, co jsme tvrdili před více než dvaceti lety ve studii o Zlatém Rounu1 - totiž, že hvězda je velkým znamením Díla; pečetí filosofickou matérii a učí alchymistu, že to, co nalezl, není světlo bláznů, ale světlo mudrců; zasvěcuje moudrosti; a že ji nazývá jitřní hvězdou? Budiž poznamenáno: stručně jsme upřesnili, že hermetická hvězda (v orig. ASTRA, nikoli ETOILE) je nejprve obdivována v zrcadle Umění či v Merkuru, dřív než ji lze objevit na chemickém nebi, kde září nekonečně skrovněji. Starajíce se stejnou měrou o povinnosti lásky k bližnímu i o zachování tajemství, a abychom byli pokládáni za horlivé příznivce paradoxu, mohli bychom zdůraznit zázračné arkánum; a z toho důvodu přetiskujeme několik řádek z velmi starého svazku, zapsaných po jednom z oněch učených rozhovorů s Fulcanellim, které zpříjemněny vychlazenou a sladkou kávou, byly pramenem hlubokých slastí snaživého a vědychtivého mladíka, dychtícího po nedocenitelném vědění.
    Naše hvězda je jediná a přece dvojí. Naučte se rozpoznávat její skutečný otisk od jejího obrazu a zpozorujete, že září s větší intenzitou za denního světla než v nočních temnotách.
    Tento výrok potvrzuje a doplňuje neméně kategorické a skvělé tvrzení Basilia Valentina (Dvanáct klíčů):
    «Bohové propůjčili člověku dvě hvězdy aby ho vedly k veliké Moudrosti; člověče, pozoruj a následuj neustále jejich jas s vytrvalostí, neboť v něm se nalézá Moudrost.»
    A nejsou tyto dvě hvězdy těmi hvězdami na nevelkých alchymistických malbách, jež můžeme spatřit ve františkánském klášteře v Cimiez, a jež jsou doprovozeny latinským nápisem, vyjadřujícím spásnou moc tak vlastní noční záři hvězd: «Cum luce salutem; se světlem spásu»? V každém případě, máte-li jen špetku filosofického důvtipu a vynaložíte-li úsilí na meditování o předchozích výrocích nesporných Adeptů, získáte klíč, s jehož pomocí Cyliani otevírá zámek chrámu. Ale jestliže nepochopíte, čtěte znovu Fulcanelliho, a nehledejte jinde poučení, které vám žádná jiná kniha nemůže nabídnout s takovou přesností. Pak tedy dvě hvězdy, ač se to zdá nemožné, tvoří hvězdu jedinou. Ta, která září nad mystickou Pannou - naší skutečnou matkou (notre mère) a hermetickým mořem (mer hermétique) současně - zvěstuje početí a je pouhým odleskem oné druhé, která předchází příchodu Syna. Neboť ačkoli nebeská Panna je dále nazývána Stella Matutina, ranní hvězda, jestliže je dovoleno rozjímat o záři nebeského znamení nad ní, jestliže rozpoznání tohoto pramene Milosti vrhá radost do srdce Umělcova ~ je přesto pouze prostým obrazem, odraženým v Zrcadle Moudrosti. Přes svou důležitost a místo, které zaujímá u autorů, tato hvězda viditelná, avšak nepochopitelná, dosvědčuje skutečnost oné druhé, té, která korunovala božské Dítě při jeho zrození. Znamení, které přivedlo Mágy k betlémské jeskyni, učí nás svatý Chrysostom, spočinulo - dříve než zmizelo - na hlavě Spasitele a obklopilo jej jasnou svatozáří.

*

    Tvrdíme, jakkoliv jsme si jisti, že sklidíme pramálo vděku: jedná se vskutku o noční hvězdu, jejíž světlo září bez velkého jasu na pólu hermetického nebe. Je také důležité, aniž bychom se nechali mýlit zevnějškem, že se zjeví na nebi pozemském, o němž hovoří Václav Lavinius z Moravy, a o kterém se dopodrobna šíří Jacob Tollius:
    «Musíš pochopit, co je nebe, z mého malého komentáře, který následuje a jímž může být chemické nebe otevřeno. Neboť

toto nebe je nesmírné a zahaluje prostory purpurovým světlem, ve kterém lze rozeznat jeho hvězdy a jeho Slunce.»

    Je nezbytné pozorně rozjímat o tom, že nebe a země, jakkoli smíšeny v původním kosmickém Chaosu, se neliší v substanci ani esenci, ale stávají se rozlišnými kvalitou, kvantitou a ctností. Což snad země alchymická, chaotická, netečná a sterilní neobsahuje filosofické nebe? Bylo by tudíž nemožné, aby umělec, napodobitel Přírody a božského Velkého Díla, oddělil ve svém malém světě za pomoci tajného ohně a univerzálního ducha, částice krystalické, zářící a čisté, od částic hustých, temných a hrubých? Nuže, tato separace musí být završena, což spočívá ve vytažení světla z temnot a v realizaci práce prvního z Velkých Dnů Šalamounových. A právě díky tomu můžeme poznati, co jest filosofická země a co Adepti pojmenovali nebem mudrců. Philaletha, který se ve svém Otevřeném vchodu do uzavřeného Paláce krále nejvíce šíří o praktice Díla, oznamuje hermetickou hvězdu a vyslovuje se pro kosmickou magii jejího zjevení:
    «Je to zázrak světa, shromáždění vyšších ctností v nižších; proto ji Všemohoucí označil mimořádným znamením. Mudrci ji spatřili na Východě, byly zasaženi údivem a záhy poznali, že se narodil nejčistší král na světě. Ty, jakmile spatříš jeho hvězdu, následuj ji až ke kolébce; tam uvidíš krásné Dítě.»
    Adept po té odhaluje způsob práce:
    «Vezmi čtyři díly našeho ohnivého draka, který skrývá ve svém břiše naši magickou ocel, našeho Magnetu částí devět; smíchej dohromady prostřednictvím hořícího Vulkánu v podobu minerální vody, na jejímž povrchu bude plavat pěna před tím, než bude oddělena. Odvrhni škraloup, vezmi jádro, třikráte pročisti ohněm a solí, což se dá snadno realizovat, jestliže Saturn spatří svůj obraz v Zrcadle Martově.»
    Nakonec Philaletha dodává:
    «A Všemohoucí vtiskl svou královskou pečeť tomuto Dílu a tím jej obzvláště ozdobil.»

*

    Hvězda ve skutečnosti není zvláštním znamením pro práci Velkého Díla. Můžeme se s ní setkat v mnoha alchymických kombinacích, při zvláštních procedurách a spagyrických operacích menší důležitosti. Nicméně vždy nabízí stejný signifikační význam částečné nebo úplné transformace těl, na něž je fixována. Typický příklad nám nabízí Johann Friedrich Helvetius v citátu z jeho Zlatého telete (Vitulus aureus):
    «Jistý zlatník z La Haye (jehož jméno je Grillus), žák velmi zkušený v alchymii, jak už to při této vědě bývá, se před několika lety2 zeptal mého největšího přítele, to jest Johanna Kašpara Knôttnera, barvíře sukna, na kyselinu solnou, a to neobyčejným způsobem. Knôttnerovi, tázajícímu se, zda tato zvláštní kyselina solná bude či nebude použita na kovy, Gril odvětil, že na kovy; potom tuto kyselinu nalil na olovo, umístěné ve skleněné nádobě na zavařeniny či potraviny. A hle, po uplynutí čtrnácti dnů se objevila, plujíc na povrchu, velice zvláštní a velice zářící stříbřitá Hvězda, jakoby uspořádaná podle kompasu velice zručným umělcem. Tehdy Grill, naplněn nesmírnou radostí nám ohlásil, že spatřil viditelnou hvězdu filosofů, o níž se patrně poučil u Basilia (Valentina). Já i mnoho čestných lidí jsme s nejvyšším podivením hleděli na tuto hvězdu, plovoucí na kyselině, zatímco na dně zůstalo olovo barvy popele, nabobtnalé jako houba. Nicméně po sedmi nebo devíti dnech byla vlhkost kyseliny solné absorbována velkým žárem měsíce července, hvězda dosáhla dna a položila se na ono houbovité a zemnaté olovo. Byl to výsledek hodný podivu, a netoliko pro malý počet svědků.
    Nakonec Grill část onoho popelového olova s přilnutou hvězdou kupeloval na testu a obdržel z jedné libry tohoto olova dvanáct uncí kupelovaného stříbra a mimo to ještě dvě unce výborného zlata.»
    Tolik Helvetiovo vyprávění. Uvádíme je toliko jako doklad hvězdného znamení při všech vnitřních modifikacích těl při jejich filosofickém zpracovávání. Nicméně bychom nechtěli stát se příčinou neplodných a zklamání přinášejících prací, do nichž by se nepochybně pustili někteří nadšení čtenáři, spoléhající se na Helvetiovu pověst a počestnost očitých svědků a možná též na naši neustálou snahu o upřímnost. Proto bychom chtěli upozornit ty, kteří by si přáli tuto proceduru zopakovat, že v tomto vyprávění scházejí dvě základní danosti: přesné chemické složení této hydrochlorické kyseliny a zpráva o předchozích pracích s kovem. Žádný chemik nám nebude oponovat, když budeme tvrdit, že obecné olovo, ať už jakékoliv, bylo-li za studena podrobeno působení kyseliny chlorovodíkové, nikdy nenabude vzezření pemzy. Je nezbytné provést více operací, aby byla vyvolána dilatace kovu, aby se z něj oddělily nejhrubší nečistoty a pomíjivé elementy, aby nakonec bylo žádoucí fermentací přivedeno k nabobtnání, které je nutí přijmout houbovitou strukturu, měkkou, a jevící velmi zřetelnou tendenci k hluboké proměně specifických vlastností. Biaise de Vigenèr a Naxagoras například se podrobně rozepisují o výhodnosti předběžného dlouhého vaření. Neboť je-li pravda, že obecné olovo je mrtvé, - protože bylo podrobeno redukci a poněvadž - jak říká Basilius Valentinus velký plamen sžírá malý oheň - je stejně tak skutečné, že tentýž kov, trpělivě živen ohnivou substancí, se znovu oživí a pozvolna na sebe vezme potlačenou aktivitu a z inertní chemické látky se stane živoucím filosofickým tělem.

*

Lze se divit, že jsme se tak široce rozepsali o jediném bodu Doktríny, ba dokonce jí zasvětili největší část této předmluvy, takže se obáváme, že jsme překročili cíl, obvykle stanovený článkům tohoto druhu. V každém případě se ozřejmí, jak bylo logické věnovat se tomuto námětu, který vede řekněme rovnou cestou k Fulcanelliho textu. Náš Mistr vskutku od samého počátku zdůrazňuje hlavní roli hvězdy, minerální Theofanie, která neklamně ohlašuje hmatatelné objasnění velikého tajemství, ukrytého v náboženských stavbách. Tajemství katedrál je tedy přesný název díla, jež vydáváme - po vydání z r. 1926 v nákladu pouhých 300 exemplářů - po druhé, rozmnožené o tři kresby Juliena Champagne a o původní Fulcanelliho poznámky, tak jak je zanechal, bez sebemenších dodatků čí změn. Vztahují se k stísňující otázce, která Mistra dlouho zaměstnávala a o níž řekneme několik slov v předmluvě k Filosofickým příbytkům.
    Konec konců k tomu, aby byla hodnota Tajemství katedrál bohatě ospravedlněna, stačilo by upozornit, že tato kniha vrhla plné světlo na fonetickou kabalu, jejíž principy a jejich aplikace upadly v naprosté zapomnění. Po podrobném a přesném vysvětlení, po stručných úvahách, jež jsme uvedli v souvislost s Kentaurem, člověkem-koněm z Plessis-Bourré ve Dvou alchymických příbytcích, nebude možné napříště zaměňovat mateřský jazyk (langue matrice), důraznou řeč, snadno pochopitelnou, ač jako nikdy nemluvenou, a podle Cyrana Bergeraca instinkt či hlas Přírody, s transpozicemi, interversemi, substitucemi a kalkulem právě tak nesrozumitelnými jako libovolnými židovské kabaly. Hle, proč je důležité rozlišovat dvě slova, cabale a kabala, abychom je užívali po zralé úvaze: první je odvozené z řeckého cabalhV, nebo latinského caballus, kůň, druhé, hebrejské kabbalah, znamená tradici. Konečně nebude možno bráti za záminku k odmítání substantiva kabala jeho figurativní analogicky rozšířené významy: pikle, úklady, pletichy, intriky, klika a slovo kabala bude užíváno pouze v jediném významu, který mistrně ověřil Fulcanelli a potvrdil jej, když znovu našel ztracený klíč k Veselé Vědě, k jazyku bohů nebo k Řeči ptáků. K těm, které tak důkladně znal a osobitě používal s takovým věděním a virtuozitou Jonathan Swift, neobyčejný děkan od Svatého Patrika.

Savignies, srpen 1957.
Poznámky:
 1  Viz Alchymie, str. 137, vydavatel J.-J. Pauvert.
 2  Rok 1664 je rokem nenalezitelného vydání knihy Vitulus aureus.