Tajemství katedrál
 
 
I

    Zážitek, který vyvolává v dětské duši, sotva sedmileté, pohled na gotickou katedrálu, patří k nejsilnějším zážitkům, jejichž živoucí vzpomínku si každý uchová po celý život. Kdo by nebyl okamžitě u vytržení, unesen, ohromen, neschopen odpoutat se od podivuhodného půvabu, od magické záře, nesmírnosti a závratě, vyzařující z tohoto spíše božského než lidského díla?
    Časem se naše vidění pozměnilo, ale první vjem nepomíjí. A jestliže bezprostřednost a patetičnost prvního dojmu oslabil zvyk, nemůžeme se přesto ubránit jistému druhu nadšení tváří v tvář krásným knihám obrazů, které se tyčí nad předchrámí a vzpínají svá listoví vytesaná z kamene až k nebesům. Jak vyslovit, jakými prostředky vyjádřit svůj obdiv, projevit uznání těmto němým mistrovským dílům, učitelům bez hlasu a beze slov, jak vyjádřit všechny city, jimiž je zaplavováno srdce, vděčné za všechno, co je naučily vychutnávat, rozpoznávat a odkrývat?
    Ale proč říkat beze slov a bez hlasu? Vždyť jsou-li písmena těchto lapidárních knih vytesána v kameni, věty v basreliéfech a myšlenky v lomených obloucích, nepromlouvají k nám méně nehynoucím duchem, vanoucím z jejich stránek. Zřetelněji než jejich mladší bratří - rukopisy a tisky - uchovávají přednost absolutní jednoznačnosti smyslu, jednoduchosti výrazu, výkladu naivního a malebného, smyslu očištěného od literárních fines, narážek a dvojvýznamností.
    «Řeč kamene, kterou promlouvá toto nové umění, je současně jasná i vznešená, říká s naprostým oprávněním J. F. Golfs.1 Tato řeč promlouvá k duším nejprostším stejně jako nejvzdělanějším. Jak patetickým jazykem je kamenná gotika! Řeč patetická tak, že píseň Orlanda Lassa nebo Palestriny, varhanní díla Handlova nebo Frescobaldiho, orchestrace Beethovenova či Cherubiniho - a co je větší než toto vše, jednoduchý a přísný gregoriánský chorál, snad jediný opravdový zpěv, jen umocňují rozechvění, jež katedrála vzbuzuje sama o sobě. Jak nešťastni jsou ti, kdo nemilují gotickou architekturu; politujme je, vyděděnce srdce.»
    Gotická katedrála, svatyně Tradice, Vědy a Umění, nemusí být nazírána jako dílo odkázané výhradně slávě křesťanství; spíše v ní spatřujeme nejširší ztělesnění myšlenek, snah, lidové víry, dokonalý celek, k němuž se lze bez obav uchýlit, chceme-li vniknout do myšlení našich předků v kterékoli oblasti: náboženské, světské, filosofické nebo sociální.
    Smělé klenby, vznešenost chrámových lodí, nebývalé proporce a krása provedení činí z katedrály jedinečné dílo neporovnatelné harmonie, jímž se však náboženská praxe příliš nezabývá.
    Jestliže ticho a rozjímání v duhovém a mnohobarevném světle vysokých malovaných oken zvou k modlitbě a přivádějí k meditaci, vnitřní vybavení, uspořádání i ornamentika uvolňují a zvláštní mocí zrcadlí pocity méně povznášející, ducha spíše světského, a řekněme přímo, téměř pohanského. Můžeme tu kromě horoucí inspirace čerpající z mohutné víry rozeznat tisíce zájmů velké duše lidu, potvrzení jeho vědomí, jeho vlastní vůle, obraz jeho myšlení, v němž trvá celistvost, hutnost, podstata a svrchovanost.

...

II


...

    Kvetoucí a bohatou ornamentikou, rozmanitostí námětů a výjevů, které ji krášlí, naprosto celistvá a velice různorodá, tu naivní, tu vznešená, zůstává věčně živou encyklopedií všech středověkých znalostí. Tyto kamenné sfingy jsou tak v prvé řadě vychovateli a učiteli.
    Tento národ ježatých chimér, pitvorných a groteskních figurek, maskaronů, hrozících chrličů - draků, strig a přízraků - je staletým strážcem pradávného dědictví. Umění a věda, kdysi soustředěné ve velkých klášterech, unikají z dílny a přibíhají do chrámu, šplhají na zvonice, na vížky, na opěrné oblouky, zachycují se na klenutí, oživují výklenky, přeměňují chrámová okna ve vzácné drahokamy, zvonovinu ve zvučné vibrace, a v radostném vzletu svobody a výrazu se rozbíhají po portálech. Nic není laičtějšího než exoterismus tohoto učení! Nic není lidštějšího než tento nadbytek obrazů originálních, živých, svobodných, rušných, malebných, někdy neuspořádaných, vždy však zajímavých; nic není dojemnějšího než tato mnohočetná svědectví o každodenním bytí, o zálibách, o ideálu a instinktech našich otců; a především není nic poutavějšího než symbolika starých alchymistů, umně předávaná skromnými středověkými sochaři. V tomto ohledu je Notre-Dame v Paříži chrámem mudrců a nesporně jednou z nejvýtečnějších ukázek, a jak praví Victor Hugo, «nejuspokojivějším útulkem hermetické vědy, jejímž úplným hieroglyfem byl chrám Saint-Jacques-la-Boucherie».
    Alchymisté XIV. století se tu setkávali jednou týdně, o dnu Saturnově, buďto u velkého portálu nebo u portálu Svatého Marcela, popřípadě u malé Červené Branky, celé zdobené salamandry. Denys Zachaire nás poučuje, že tento obyčej byl dodržován ještě v roce 1539 «o nedělích a svátečních dnech»; a Noël du Fail říká, že «v Notre-Dame v Paříži bylo velké shromáždění takových akademiků».5
    Tam, oslněni malovaným a zlaceným žebrovím6, sbíhajícím se klenutím, tympanony s pestrobarevnými figurami, předkládali výsledky svých prací, rozvíjeli řád svého bádání. Tam se vyslovovaly pravděpodobnosti, tam se diskutovalo o možnostech, tam se na místě studovala alegorie krásné knihy a nejrušnějším okamžikem těchto schůzek byl temný výklad mysterijních symbolů.
    Ve stopách Gobineaua de Montluisant, Cambriela a tutti quanti se vydáme na zbožnou pouť, budeme hovořit ke kamenům a ptát se jich. Běda! Je příliš pozdě. Soufflotův vandalismus zničil z velké části to, co mohl ještě v XVI. století laborant obdivovat. A jestliže umění je zavázáno díkem vynikajícím architektům Toussaintovi, Geffroyovi Dechaumeovi, Bœswillwaldovi, Viollet-le-Ducovi a Lassusovi za to, že restaurovali baziliku, odporně zhanobenou Školou, Věda už nikdy nenalezne to, co ztratila.
    Ale ať už je tomu jakkoli - i přes politováníhodná zmrzačení jsou zachované motivy natolik početné, že stojí za to vynaložit čas a námahu, abychom je shlédli. Budeme se tedy cítit uspokojeni a štědře odměněni za své úsilí, jestliže se nám podařilo vzbudit čtenářovu zvědavost, upoutat pozornost vnímavého pozorovatele a ukázat milovníkům věcí skrytých, že není nemožné znovunalézt smysl tajemství rozptýleného pod kamennou korou zázračné magické knihy.

III

    Věnujme se nejprve termínu gotický (gothique). Označuje francouzské umění, které vnutilo svá pravidla veškeré středověké tvorbě, a jehož vliv se paprskovitě rozbíhá, počínaje XII. a XV. stoletím konče.
    Někteří tvrdili, ostatně mylně, že pochází od Gótů (Goths), národa staré Germanie; druzí věřili, že tuto uměleckou formu, jejíž svéráznost a krajní zvláštnost způsobily skandál v XVII. a XVIII. století, nazvali tak proto, aby byl posměšně podtržen její barbarský ráz: to je mínění klasické Školy, nasáklé dekadentními principy Renesance.
    Pravda, která vychází z úst lidu, udržela a zachovala výraz Umění gotické (Art gothique) i přes úsilí Akademie nahradit ho výrazem Umění lomené (Art ogival). Má to temný důvod, který by měl přimět k zamyšlení naše lingvisty, neustále dychtící po etymologiích. Proč tedy tak málo lexikologů usuzovalo správně? - Z velice jednoduchého důvodu: vysvětlení musí být hledáno spíše v kabalistickým původu slova než v jeho kořenu.
    Několik prozíravých a méně povrchních autorů, které zaujala podobnost mezi gotický (gothique) a goetický (goétique), se domnívalo, že tu musí existovat těsný vztah mezi Uměním gotickým (Art gothique) a Uměním goetickým (Art goétique) neboli magickým.
    Pro nás umění gotické (art gothique) je jen ortografickou deformací slova argotický (argotique), jehož homofonie je dokonalá, ve shodě s fonetickým zákonem, který, aniž by bral zřetel na pravopis, řídí ve všech jazycích tradiční kabalu. Katedrála je dílem umění gotického (d'art goth) nebo argotického (d'argot). Nuže slovníky definují argot jako «zvláštní řeč pro všechny jedince, kteří mají zájem sdělit si své myšlenky, aniž by jim nezasvěcení rozuměli». To je tedy vlastně případ mluvené kabaly. Ti, kteří užívají tohoto jazyka, argotiéři, jsou hermetickými potomky argonautů, jež se plavili na lodi Argo, mluvili jazykem argotickým (argotique) - naším žargonem - plavíce se k šťastným břehům Kolchidy, aby zde získali proslulé Zlaté Rouno. Ještě dodnes se ve francouzštině říká o velice inteligentním, ale také velice zchytralém člověku: ten se vyzná, zná argot. Všichni Zasvěcení se vyjadřovali v argotu, právě tak jako tuláci u Dvora Zázraků - v čele s básníkem Villonem - jako Frimasons neboli franc-macons středověku, «bytující v Bohu», kteří stavěli mistrovská argotická díla, jimž se podnes obdivujeme. Právě tito nautes - stavitelé znali cestu do Zahrady Hesperidek...

...

    Dodejme konečně, že argot je jednou z odvozených forem Jazyka Ptáků, který je pramátí všech ostatních jazyků, jazykem filosofů a diplomatů. Právě jeho znalost vyjevuje Ježíš svým apoštolům, sesílaje jim svého ducha, Ducha svatého. Právě on učí mystériu věcí a odhaluje nejskrytější pravdy. Staří Inkové jej nazývali Jazykem dvora, protože byl vlastní diplomatům, jimž poskytoval klíč k dvojímu vědění: k vědění posvátnému a profánnímu. Ve středověku ho jmenovali Gaie science (Veselou vědou - pozn. překl.) nebo Gay sçavoir (poesií trubadúrů - pozn. překl.), Langue des dieux (řečí bohů - poesií - pozn. překl.), Dive - Bouteille7 (Božskou Lahvicí - pozn. překl.). Tradice nás ujišťuje, že lidé jím mluvili před stavbou Babylonské věže,8 která byla příčinou zmatení, a pro většinu lidí i naprostého zapomnění tohoto posvátného idiomu. Dnes, kromě argotu, nalézáme jeho stopy v několika místních jazycích, jako je pikardština, provensálština atd. a v dialektu cikánů.
    Podle mythologického podání tuto Ptačí Řeč dokonale ovládal slavný věštec Teiresiás;9 naučil se jí od Minervy, bohyně Moudrosti. Právě tak jí mluvili Thaïes Milétský, Melampús a Apollonios z Tyany,10 fiktivní osobnosti, jejichž jména proslula ve vědě, kterou se zabýváme, a jsou natolik významná, že je musíme analyzovat.

IV

    Půdorys gotických chrámů, opatských či kolegiátních, má, až na vzácné výjimky, podobu latinského kříže. Nuže kříž je alchymickým hieroglyfem tyglíku, který se kdysi nazýval cruzol, crucible a croiset (v pozdní latině crucibulum, tyglík, je z kořene crux, crucis podle Ducangeho).
    A skutečně, prima materia v tyglíku podstupuje Utrpení stejně jako Kristus; právě v tyglíku umírá, aby byla očištěna, spiritualizována a transformována pro pozdější vzkříšení. Nevyjadřuje ostatně lid, věrný strážce tradice, pozemskou zkoušku utrpením skrze náboženské paraboly a hermetická podobenství? - Nést stůj kříž, vystoupit na Kalvárii, podstoupit zkoušku ohněm - to jsou přece běžná rčení, v nichž nacházíme tentýž smysl vyjádřený stejnou symbolikou.
    Mějme na paměti, že kolem zářícího kříže, který spatřil Konstantin ve snu, se zjevila prorocká slova, která dal namalovat na své labarum: In hoc signo vinces; v tomto znamení zvítězíš. Vzpomeňme dále, bratři alchymisté, že kříž nese stopy tří hřebů, které posloužily k obětování Kristova těla, obraz trojího očištění železem a ohněm. Podobně meditujte nad onou jasnou pasáží svatého Augustina v jeho Rozmluvě s Tryfonem (Dialogus cum Tryphone, 40): «Mystérium beránka, kterého Bůh přikázal obětovat o velikonocích, bylo obrazem Krista, jímž ti, kdo věří, zbarvují své příbytky, to jest sebe samy, skrze víru, v něj mají.» Tento beránek, kterého zákon předepisoval celého upéci, byl symbolem kříže, jehož utrpením Kristus musel projít. Neboť beránek, má-li být upečen, přijímá podobu kříže: prvá z větví jím proniká od ocasu k hlavě, druhá, příčná, protíná plece, a k ní se připevňují přední nohy beránka (řecky: Ce…rej, ruce).
    Kříž je symbolem velice prastarým, užívaným ve všech dobách, všemi náboženstvími, všemi národy, a mýlili bychom se, kdybychom ho pokládali za znak výhradně křesťanský, jak se to snaží všemožně dokázat abbé Ansault.11 Tvrdíme dokonce, že půdorys velkých církevních staveb středověku tím, že byla spojena polokruhová nebo oválná apsida s kůrem, nabývá formy egyptského hieratického znaku kříže s držadlem, který se čte anch, a značí universální Život, skrytý ve věcech. Takovýto kříž spatřujeme v museu Saint-Germain-en-Laye na křesťanském sarkofágu, pocházejícím z arléských krypt svatého Honoráta. Na druhé straně je hermetickým ekvivalentem znaku anch emblém Venuše nebo Kyprydy (v řečtině KÚprij, nečistá), nezralé mědi, o které někteří, aby více zahalili smysl, mluvili jako o bronzu a mosazi. «Zběl mosaz a spal své knihy» opakují všichni věrohodní autoři. KÚproj je stejné slovo jako Soufroj, síra, která znamená hnojivo, lejno, hnůj, výkal. «Mudrc náš kámen objeví i ve hnoji, píše Cosmopolita, zatímco nevědomý ani neuvěří, že je ve zlatě.»
    Takto tedy půdorys křesťanské stavby nám odhaluje vlastnosti primae materiae a její připravení skrze znamení kříže; takto alchymisté získávají První kámen, úhelný kámen Velkého Díla mudrců. Právě na tomto kamenu zbudoval Ježíš svou církev; a středověcí svobodní zednáři následovali symbolicky božího příkladu. Ale dříve, než byl opracován tak, aby mohl sloužit za základ díla umění gotického, stejně jako Díla umění filosofického, připodobňoval se často surový, nečistý, hmotný a hrubý kámen obrazu ďábla.
    Podobný hieroglyf byl v Notre-Dame v Paříži pod pódiem v koutě u zdi kůru. Byl to ďábel s dokořán zejícími ústy, v nichž věrní zhasínali své svíce; činili tak proto, aby otesaný kámen byl co nejvíce znečištěn kanoucím voskem a začernalý kouřem. Tuto figuru nazýval lid Maistre Pierre du Coignet, což historiky nenechává nijak na rozpacích. Nuže tato postava - obraz počáteční hmoty Díla, mající podobu Lucifera (světlonoše - jitřenky), byla symbolem našeho úhelného kamene, kamene rohového, mistrovského kamene zajišťujícího stavbu (la maistresse pierre du coignet - pozn. překl.). «Kámen, který stavitelé odvrhli, píše Amyraut,12 vedl ke zhotovení mistrovského rohového kamene (la maistresse pierre du coin - pozn. překl.), na němž spočívá celá struktura stavby, ale který je kamenem úrazu a pohoršení, do něhož kopou ku své zkáze.» Opracování tohoto úhelného kamene, totiž jeho připravení, znázorňuje velice krásný dobový basreliéf, zvenčí vytesaný, směrem do ulice du Cloître-Notre-Dame, na zdi vyklenutí kaple.

...

VI

    Všechny chrámy mají apsidu obrácenu na jihovýchod, průčelí na severozápad, zatímco příčné lodi, tvořící ramena kříže, směřují ze severovýchodu na jihozápad. Je to nezaměnitelná, jednou pro vždy stanovená orientace, aby lidé věřící a světští, vstupujíce do chrámu od západu, kráčeli přímo ke svatyni s tváří obrácenou tím směrem, odkud vychází slunce, k Orientu, k Palestině, kolébce křesťanství. Opouštějí temnoty a jdou ke světlu.
    Důsledkem tohoto uspořádání je, že jedna ze tří růžic, zdobících příčné lodi a hlavní chrámovou předsíň, nikdy není osvětlena sluncem; je to růžice severní, paprskovitě se rozbíhající na průčelí levé příčné lodi. Druhá plane v poledním slunci; to je růžice jižní, rozvíjející se na pravé příčné lodi. Poslední růžici prozařují barevné paprsky západu; je to velká růžice nad hlavním portálem, převyšující velikostí a leskem své postranní sestry. Tak na průčelí gotických katedrál následují barvy Díla podle kruhového vývoje počínajícího v temnotách - znázorněných nepřítomností světla a černou barvou - k dokonalosti světla rubínového skrze barvu bílou, pokládanou za «prostřední mezi černí a červení».

...

    Mimořádný význam mají jisté emblematický uspořádané růžice kladoucí zvláštní důraz na vlastnosti substance, kterou Stvořitel signoval svou vlastní rukou. Umělci, ubírajícímu se pravou cestou, zjevuje se magická pečeť, stvrzující, že směs mudrců byla připravena podle kánonu: zářící obraz se šesti body (digamna), řečený Hvězda Mágů, svítící na povrch kompostu, totiž nad jesličkami, v nichž spočívá Ježíš, Dítě - Král.
    Z těchto staveb, které mají hvězdicovité růžice se šesti lístky - tradiční znázornění Pečeti Šalamounovy15 - uveďme katedrálu Svatého Jana a chrám Svatého Bonaventury v Lyonu (růže nad hlavním portálem), chrám Saint-Gengoult v Toul, dvě růžice ze Saint-Vulfran v Abbeville, portál Kalendy u katedrály v Rouenu, nádhernou modrou růžici ze Sainte-Chapelle atd.
    Pokusíme se shromáždit určité texty, vyprávějící, popisující, vysvětlující zjevení tohoto signum, neobyčejně zajímavého pro alchymistu: vždyť právě hvězda jej vede a oznamuje mu narození Spasitele. Čtenář sám ať činí užitečná srovnání, skloubí jednotlivé verse, izoluje pozitivní pravdu od legendární alegorie těchto záhadných fragmentů.

VII

    Varro ve svých Antiquitates rerum humanarum připomíná legendu o neaovi, zachraňujícím otce a penáty svého rodu z plamenů Tróje; cíl své cesty nalezl po dlouhém putování na polích laurentských.16 Příčinou toho prý bylo toto:
    Ex quo de Trója est egressus Æneas, Veneris eum per diem quotidie stellam vidisse, donec ad agrum Laurentum veniret, in quo eam non vidit ulterius; qua recognovit terras esse fatales.17 (Od svého odchodu z Tróje, viděl Aeneas - po všechen čas i za dne - hvězdu Venušinu, až do chvíle, než přišel na pole laurentská, kde ji ztratil z očí; to mu bylo znamením, že je v zemi mu určené Osudem.)
    V Knize Sethově, sepsané v VI. století, čteme:18
    «Slyšel jsem, jak několik osob hovoří o Rukopisu, jehož myšlenky, jakkoli málo ověřeny, se nijak neprotiví víře, ba spíše je příjemné naslouchat jim. V tomto spisu stojí, že na březích Oceánu Dálného Východu žil národ, který vlastnil knihu, připisovanou Sethovi, vyprávějící o hvězdě, která se má v budoucnosti zjevit a o darech, které se mají přinésti Dítěti; tato předpověď byla tradována generacemi Mudrců, z otce na syna.
    Tento lid vyvolil ze svého středu dvanáct nejučenějších a největších milovníků mystérií nebes a předsevzal si, že bude na tuto hvězdu čekat. Pokaždé, když některý z nich zemřel, vybrali jeho syna nebo nejbližšího příbuzného, který byl stejné víry, aby ho nahradil.
    Ve svém jazyku je nazýval Mágy, protože slavili Boha v mlčení a šepotem.
    Po dlouhá léta vždy po žních vystupovali tito mužové na horu, již ve svém jazyku nazývali Horou Vítězství; v ní se nalézala jeskyně vytesaná do skály: hora sama oplývala potůčky a stromovím, které jeskyni obklopovalo. Nahoře se omyli, potom modlili a mlčky chválili Boha po tři dny; to činili nepřetržitě, věříce, že ona hvězda štěstí se zjeví již za jejich života. Když se konečně na Hoře Vítězství objevila, měla podobu malého dítěte, které jim vyjevilo obraz kříže: hovořilo k nim, poučilo je a přikázalo jim odejít do Judeje.
    Po dva roky je hvězda předcházela a během cesty netrpěli nedostatkem chleba ani vody.»
    Co potom učinili - ve zkratce vypráví Evangelium.
    Jiná legenda, o které se neví, kdy vznikla, mluví o této hvězdě odlišně:19
    «Během cesty trvající třinácte dnů, nepocítili Mágové ani hladu ani únavy a celý ten dlouhý čas jim nepřipadl delší než jeden jediný den. Čím více se blížili k Betlému, tím ošklivěji hvězda zářila; měla tvar orla letícího napříč nebesy a mávajícího křídly; nad ním byl kříž.»
    Další legenda, nesoucí název O skutcích v Persii, které předcházely narození Krista, je připisována Juliu Afrikánskému, dějepisci z III. století, ačkoliv se neví, ke které době se skutečně vztahuje:20
    «Děj se odehrává v Persii, v chrámu Junony (Hr¾j), zbudovaném Kýrem. Kněz oznamuje, že Júnona počala. - Při této novině se všechny sochy bohů dají do zpěvu a tance. - Sestupuje hvězda a ohlašuje narození Dítěte Počátku a Konce. - Sochy bohů padají tváří k zemi. - Mágové oznamují, že toto Dítě se narodilo v Betlémě a radí králi, aby tam vypravil své vyslance. – Tehdy se objevuje Bakchos (D…onusoj) a předpovídá, že toto Dítě vyžene všechny falešné bohy. - Odchod Mágů, vedených hvězdou. Když přišli do Jeruzaléma, oznamují kněžím narození Mesiáše. - V Betlémě zdraví Marii a dávají namalovat obratným otrokem její portrét s Dítětem; umístí jej ve svém hlavním chrámu s tímto nápisem: Jupiterovi Mithrovi (D…… Hl…w - bohu slunci), velkému Bohu, Králi Ježíši, od vládce Peršanů toto věnování.»
    «Světlo této hvězdy, píše svatý Ignác,21 převyšovalo všechna ostatní; její nevýslovná nádhera a novost způsobovaly, že ti, kdož na ni patřili, byli uvedeni v úžas. Slunce, měsíc a ostatní nebeská tělesa tvořily kůr pro tuto hvězdu.»
    Hyginus Barmský, když píše v Praktice svého spisu22 o materii Velkého Díla, nad níž se objevuje hvězda, užívá stejných výrazů: «Vezměte pravou zemi, praví, dobře prosycenou paprsky slunečními, měsíčními a paprsky ostatních hvězd.»
    Filosof Chalcidius, žijící ve IV. století, hlásal - podle Mullachia, jeho posledního vydavatele - že je třeba velebiti bohy Řecka, bohy Říma a cizí bohy; zachoval nám zmínku o hvězdě Mágů a výklad, který o ní Mudrci podávali. Po pasáži, v níž hovoří o hvězdě oznamující neštěstí, nazývané Egypťany Ahc, dodává:
    «Existuje jiný, posvátnější a úctyhodnější příběh, potvrzující, že východem jisté hvězdy nebyly oznámeny nemoce a smrt, ale sestoupení Boha hodného úcty, snižujícího se ke smrtelným věcem a ve své milostivosti rozmlouvajícího s člověkem. Nejučenější z Chaldejců, mužů dokonale znalých pozorování nebeských věcí, vidouce tuto hvězdu při nočním putování, vyptávali se, co se vypráví o nedávném narození Boha, a když shledali velebnost tohoto Dítěte, vzdávali mu pocty, příslušející jenom tak velikému Bohu, což je Vám mnohem více známo než jiným.»23
    Zdá se, že Diodóros z Tarsu24 je ještě určitější, když ujišťuje, že «tato hvězda nebyla žádnou z těch, které obývají nebe, ale určitou ctností nebo silou (dunam…j) nebe - denní (umno-diurne - qe…otšran), která přijala podobu hvězdy, aby oznámila narození Pána všech.»     Evangelium podle svatého Lukáše, II, 8-14:
     «A pastýři byli v krajině té, ponocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem. A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou. Tedy řekl jim anděl:
    Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově. A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, ležících v jeslech.
    A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského, chválících Boha a řkoucích: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.»
Evangelium podle svatého Matouše, II, 1-11:
    «Když se pak narodil Ježíš v Betlémě Judově za dnů Heródesa krále, aj, mudrci od východu slunce vypravili se do Jerusalema, řkouce: Kde jest ten narozený král Židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce, a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu.
    ...Tehdy Herodes tajně povolav mudrců, pilně se jich vyptával, kterého by se jim času hvězda ukázala. A když je propouštěl do Betléma, řekl: Jdouce, vyptejte se pilně na děťátko, a když naleznete, zvěstujtež mi, ať i já přijda, pokloním se jemu.
    Oni pak vyslyševše krále, jeli. A aj, hvězda, kterouž byli viděli na východu slunce, předcházela je, až i přišedši, stála nad místem, kdež bylo děťátko.
    A uzřevše hvězdu, zradovali se radostí velmi velikou. I všedše do domu, nalezli děťátko s Marií matkou jeho, a padše, klaněli se jemu; a otevřevše poklady své, obětovali jemu dary, zlato a kadidlo a mirru.»
    Tyto skutky, které nelze vysvětlit nějakými astronomickými úkazy, jsou tak podivné, že A. Bonnetty,25 ohromen mystériem, zahalujícím toto vyprávění se ptá:
    «Kdo jsou tito Mágové a co si máme myslet o oné hvězdě, ptají se v tomto okamžiku racionalističtí kritici, a ne jen oni. Je nesnadné odpovědět na tyto otázky, neboť starý i moderní racionalismus a ontologismus čerpají jen ze svých vědomostí, zapomínajíce na všechny prostředky, jimiž staré národy Východu udržovaly své primitivní tradice.»
    První zmínku o hvězdě nalézáme u Balaama, který se narodil ve městě Péthon na Eufratu a podle tradice žil někdy okolo roku 1477 před Kristem, v době počátků asyrské říše. Prorok nebo Mág v Mezopotamii, Balaam, volá:
    «Proč bych zlořečil, komuž Bůh silný nezlořečí? A proč bych klel, kohož Hospodin neproklíná? ... Uzřímť jej, ale ne nyní, pohledím na něj, ale ne zblízka. Vyjdeť hvězda z Jákoba, a povstane berla z Izraele... » (Num., XXIII, 8; XXIV, 17).
    Hvězda v symbolické ikonografii označuje početí právě tak jako narození. Panna bývá často zpodobována s hvězdnou svatozáří. Panna z Larmor (Morbihan), zobrazená na překrásném tryptichu, představujícím smrt Kristovu a utrpení Mariino, Mater dolorosa, - kde můžeme spatřit na nebi ve střední části kompozice slunce, měsíc, hvězdy a pás Iridin - drží v pravé ruce velikou Hvězdu - maris stella - přívlastek dávaný Panně v katolickém hymnu.
    G. J. Witkowski26 nám popsal velice zajímavou vitráž, která se nacházela u sakristie ve starobylém chrámu Saint-Jean v Rouenu, dnes zničeném. Tato vitráž zobrazovala Početí svatého Romana. «Jeho otec, Benoit, poradce Clotaira II, a jeho matka, Félicité, byli zobrazeni, jak bylo zvykem až do poloviny XVI. století, ležíce zcela nazí v posteli. Početí symbolizovala hvězda, která zářila na pokrývce dotýkající se života ženy... Rám tohoto chrámového okna, zvláštního již svým základním motivem, byl zdoben medailony, na nichž jste, ke svému překvapení, mohli spatřit figury Marta, Jupitera, Venuše atd. a nemohli jste být na pochybách o jejich identitě: obraz každého božstva byl provázen jeho jménem.»

VIII

    Stejně jako má lidská duše své tajné záhyby, také katedrála má své skryté chodby. Klikatí se pod chrámovou podlahou a tvoří kryptu (z řeckého KruptÒj, ukrytý).

...

    Podzemní komnaty chrámů byly kdysi příbytky soch Isidy, z nichž se s křesťanstvím, šířícím se do Galie, staly ony černé Panny, které lid za našich dnů tak zvláštním způsobem uctívá. Však také jejich symbolika je totožná; na podstavcích jedněch i druhých čte se proslulý nápis: Virgini pariturae; Panně, jež má porodit. Ch. Bigame27 se zmiňuje o několika sochách Isidy, opatřených týmž nápisem. «Učený Pierre Dujols ve své Bibliographie générale de l'Occulte říká, že již vědec Elias Schadius upozornil ve své knize De dictis Germanicis na obdobný nápis: Isidi, seu Virgini ex qua filius proditurus est.28 Těmto ikonám by se tedy neměl připisovat vůbec křesťanský smysl, alespoň ne exotericky. Isis před početím, říká Bigame, je v astronomické theogonii přívlastek Panny, kterou některé památky, mnohem starší než křesťanství, označují jménem Virgo paritura, totiž země před oplodněním, která bude brzy oživena paprsky slunce. Ona je také matka bohů, jak dosvědčuje Boží kámen: Matri Deum Magnae ideae.» Nelze lépe definovat esoterický smysl našich černých Panen. Představují, v hermetické symbolice, prvotní zemi, tu, kterou umělec musí zvolit za předmět svého Velkého Díla. Je to prima matéria ve stavu rudy, taková, jaká se nachází v rudonosných ložiscích, v nichž je uložena hluboko pod skalní masou. Toto je, jak praví texty, «černá substance, těžká, křehká, drobivá, která má vzhled kamene a dá se jako on roztlouci na drobné kousky». Z toho zřetelně plyne, že antropomorfisovaný hieroglyf, představující tuto rudu, má z tohoto důvodu zvláštní barvu a že bývá umístěn v podzemí chrámů.

...

    Už jsme se zmínili o tom, že Božský kámen, představující Isidu, ji zároveň označoval za matku bohů. Týž přívlastek měla Rhea, nebo Kybelé. Tím se obě božstva sobě podobají, což nás přivádí k myšlence pokládat je pouze za různá vyjádření jednoho a téhož principu. Toto mínění potvrzuje Charles Vincens popisem basreliéfu znázorňujícího Kybelu, který bylo možno po staletí vídat na vnější zdi farního kostela v Pennes (Bouches-du-Rhône) s nápisem: Matri deum. «Toto zajímavé dílo, praví, zmizelo někdy okolo roku 1610, ale rytinu, která je znázorňuje, můžeme spatřit v Grossonově Sbírce (strana 20).» Zvláštní hermetická analogie: Kybelé byla uctívána v Péssinúntu ve Frygii v podobě černého kamene, o němž se bájilo, že spadl z nebe. Feidiás zpodobnil tuto bohyni sedící na trůně - mezi dvěma lvy - s věžatou korunou na hlavě, z níž splývá závoj. Někdy je zobrazována s klíčem v ruce a zdá se, že již již odloží svůj závoj. Isis, Ceres, Kybelé, tři hlavy pod jedním závojem.

IX

    Po tomto úvodu přejděme ke studiu katedrály z hlediska hermetiky; prozatím, abychom vymezili předmět svého zkoumání, soustřeďme svou pozornost na chrám Notre-Dame v Paříži, který je typický právě v tomto ohledu.
    Úkol je to opravdu nesnadný. Vždyť nežijeme za časů messire Bernarda, hraběte z Trévis, Zachaira ani Flamela. Staletí vryla hluboké stopy do průčelí chrámu, nepřízeň počasí jej krutě zrůznila vráskami, ale co je pustošení času oproti lidské zuřivosti... Stopy revolucí jsou politováníhodným svědectvím plebejského hněvu. Zde ukájel svou nenávist vandalismus mrzačící krásu a sami restaurátoři, jakkoli vedeni nejlepšími úmysly, nedokázali vždy zachovat, co obrazoborci ušetřili.

...

    Osmnácté století, vláda aristokracie a vzdělanosti, dvorních abbé, napudrovaných markýz, kavalírů v parukách, čas přející učitelům tance, zdvořilůstkám a Wateauovým pastýřkám, století zářící a zvrhlé, frivolní a strojené, které se mělo utopit v krvi, bylo velikým neštěstím pro díla gotiky.
    Vlečeni velkým proudem dekadence, která přijala za Františka I. paradoxní jméno Renesance, neschopni vyvinout úsilí hodného svých předků, zcela neznalí středověké symboliky, dali si umělci spíše záležet na rozmnožování nepravých děl bez vkusu, bez výrazu, bez esoterické myšlenky, než aby pokračovali a rozvíjeli podivuhodnou a zdravou francouzskou tvorbu.
    Architekti, malíři, sochaři, dávajíce přednost vlastní slávě před slávou Umění, se obraceli k antickým předlohám, napodobeným v Itálii.
    Údělem stavitelů středověku byla víra a skromnost. Anonymní tvůrci ryzích mistrovských děl se povznášeli k Pravdě pro potvrzení svého ideálu, pro šíření a vznešenost své vědy. Ti renesanční, zabývající se především svými osobami, žárlíce na svou důležitost, se dokázali povznést pouze k zájmu o přetrvání svého jména. Středověk vděčí za svou nádheru původnosti své tvorby; Renesance vděčí za svou všeobecnou oblíbenost servilní věrnosti svých napodobenin. Zde myšlenka, tam móda. Na jedné straně génius, na druhé talent. V gotickém díle je tvorba podřízena ideji; renesanční tvorba ji ovládá a zastiňuje. Jedno hovoří k srdci, k mozku, k duši, to je vítězství ducha; druhé se obrací ke smyslům, to je velebení hmoty. Od XII. do XV. století chudoba prostředků, ale bohatství výrazů; počínaje XVI. stoletím plastická krása, prostřednost objevu. Středověcí mistři uměli oživit prostý vápenec; umělci Renesance zanechali mramor nehybný a chladný.
    Právě protiklad těchto dvou období, zrozený opačnými koncepcemi, vysvětluje opovržení Renesance a její hluboký odpor pro vše, co bylo gotické.
    Takový stav ducha musel býti osudný dílu středověku; a právě jemu musíme připsat bezpočet zmrzačení, jichž dnes oplakáváme.

 

Poznámky:
  1  J. F. Colfs, La Filiation généalogique de toutes les Ecoles gothiques. Paříž, Boudry, 1884.
  2  Tento slavný den je mezi slavnými nejslavnější! Tento sváteční den je svátkem svátků!
  3  G. J. Witkowski, L'Art profane à l'Eglise. Etranger. Paříž, Schemit, 1908, str. 35.
  4  Káča (vlk - pozn. překl.) ve tvaru Tau nebo Kříže. V kabale sabot odpovídá cabot nebo chabot, Kocouru v botách z Pohádek mé Matky Husy. Koláč podávaný o svátku tří králů někdy obsahuje sabot místo bobu.
  5  Noël du Fail, Propos rustiques, baliverneries, contes et discours d'Eutrapel (kap. X.). Paříž, Gosselin, 1842.
  6  V katedrálách bylo vše zlacené a malované živými barvami. Máme text Martyria, arménského biskupa a cestovatele z XV. století, který nás o tom ujišťuje. Tento autor říká, že hlavní chrámová předsíň Notre-Dame v Paříži zářila jako vchod do ráje. Bylo tu vidět purpur, růžovou, azur, stříbro i zlato. Dosud můžeme pozorovat stopy zlacení na vrcholku tympanonu velkého portálu. Portál chrámu Saint-Ger-main-l'Auxerrois si zachoval svou malbu, svou azurovou klenbu posetou zlatými hvězdami.
  7  La Vie de Gargantua et de Pantagruel François Rabelaise je dílo esoterické, román v argotu. Dobrý farář meudonský se tu jeví jako veliký zasvěcenec znásobený kabalistou prvého řádu.
  8  Le tour (kruhový oběh, oběh kola - pozn. překl.), la tournure ba (obrat dolního - pozn. překl.) užité za bel (nejvyšší sluneční božstvo - pozn. překl.).
  9  Teiresiás prý ztratil zrak, protože odhalil smrtelníkům tajemství Olympu. Žil přesto «sedm, osm nebo devět lidských věků» a měl být postupně mužem i ženou!
10  Filosof, jehož existence přeplněná legendami, zázraky a neuvěřitelnými činy se jeví silně hypotetickou. Jméno této téměř vybájené osobnosti se nám zdá být jen mytho-hermetickým obrazem kompostu nebo rebisu mudrců, vznikajícím ze spojení bratra a sestry, Gabritia a Beyi, Apollona a Diany. Potom by nás zázraky chemického řádu vyprávěné Filostratem neměly překvapit.
11  Abbé Ansault, La Croix avant Jésus-Christ. Paříž, V. Rétaux, 1894.
12  Amyraut, Paraphrase de la Première Epître de saint Pierre (11, 7). Saumur, Jean Lesnier, 1646, str. 27.
13  La Grande Encyclopédie. Art. Labyrinthe. Díl XXI, str. 703.
14  De Nuysement, Poème philosophie de la Vérité de la Phisique Mineralle, v Traittez de l'Harmonie et Constitution generalle du Vray Sel. Paříž, Périer a Buisard, 1620 a 1621, str. 254.
15  Kokořík mnohokvětý, obecně Pečeť Šalamounova, vděčí za své označeni stonku, jehož řez je hvězdnatý jako magické znamení připisované Králi Izraelitů, synu Davidovu.
16  Kabalisticky l'or enté, greffé (zlato naroubované, naštěpované - pozn. překl.).
17  Varro v Servius, Æneis, díl III, str. 386.
18  Opus imperfectum in Mattheum. Hom. 11, připojený k Œuvres de saint Jean Chrysostome, Patr. grecque, díl LVI, str. 637.
19  Apocryphes, díl II, str. 469.
20  Julius Africanus v Patr. grecque, díl 10, str. 97 a 107.
21  Epître aux Ephésiens, kap. XIX.
22  Hyginus Barmský, Le Règne de Saturne changé en Siècle d'or. Paříž, Derieu, 1780.
23  Chalcidius, Comm. in Tímaeum Platonis, kap. 125; ve Frag. philosophorum graecorum od Didota, díl II, str. 210. - Je zřejmé, že Chalcidius se obrací na zasvěcené.
24  Diodóros z Tarsu, Du Destin, m Photius, cod. 233; Patr, grecque, díl CIII, str. 878.
25  A. Bonnetty, Documents historiques sur la Religion des Romains, díl II, str. 564.
26  G. J. Witkowski, L'Art profane à l'Eglise. Francie. Paříž, Schemit, 1908, str. 82.
27  Ch. Bigame, Considérations sur le Culte d'Isis chez les Eduens. Beau-ne, 1862.
28  Isidě, nebo Panně, ze které se narodí Syn.
29  Grande Encyclopédie, díl XXVIII, str. 761.
30  Camille Flammarion, L'Atmosphère. Paříž, Hachette, 1888, str. 362.
31  L'Art profane à l'Eglise. Etranger. Op. cit., str. 26.
32  Amédée de Ponthieu, Légendes du Vieux Paris. Paříž, Bachelin-Deflorenne, 1867, str. 91.
33  zplozen ze slunce nebo ze zlata
34  To je úhelný kámen, o kterém jsme mluvili.
35  Terminy byly busty Hermovy (Merkurovy).